nikerun201207

Přišli jsem, viděli jsme, odstartovali a .... doběhli :)

Dorazila jsem domů a po sprše hned sedám k PC, abych zjistila, za kolik jsem běžela. Dnešní krásný den završilo překvapení, trať jsem uběhla za hodinu 4 minuty. Jsem pyšná na náš tým VOŠ. Lucie a Jindřich mě předběhli na trati někde za Karlovo mostem, myslím u Mánesa, tak dosáhli určitě ještě lepšího času. Vyzývám všechny, kdo si myslí, že by to neuběhli, ať neváhají a příští rok běží s námi. Popíšu Vám svoje dnešní pocity: krásné ráno, cesta do Prahy, v metru přistupují lidi se startovními tričky a já začínám být pyšná, že ho mám na sobě. Na srartu a v okolí hodně lidí, všichni jsou nabuzení hudbou a očekáváním, že potkají Carla Lewise, který se na ně usměje. Rozloučení s mužem a start. Já, holka z Mokřin probíhám startem, s natrénovanými 8 km v lukách a polích. První 2 km úplně v pohodě, obrovské množství závodících. Schovávám se pod sluneční brýle, i když
prší. Přichází první mírné stoupání směrem k Vodičkově ulici a my potkáváme borce, kteří už se vracejí k cíli. Zatímco já mám za sebou třetinu. Začínají mě bolet nohy z dlažebních kostek a vzpomínám na ranní běhání na poli pod Rozhlednou v Aši. Vbíháme na Václavák, diváci houstnou, 1. občerstvovací stanice. Dávám si vodu, liju si jí za triko a pak zahlédnu jonťák, bože ten mi udělal dobře...Vbíháme na Příkopy, míjím svůj oblíbený krám na botičky a dnes mě fakt nezajímá. Míjím obrovský reproduktor s hudbou a mladá závodící přede mnou tančí. Rozesměje mě to, ale nemám na to, abych se přidala, šetřím síly. Vbíháme do Celetné a tam parta teenagerů napodobuje Genzera u jeho slavné\"tyče\". Napadá mě, byla jsem taky takhle blbá? Už jsme u Celetné 20, Karlova univerzita, fakulta psychologie. Předbíhám američanku, která má široký americký zadek a je horzně statečná, protož
e má sílu pokřikovat na nějaké amíky v davu. Běh po staromáku byl jen okamžik. Bleske mi hlavou Kafka, asi by si řekl, co tady blbnem, oder was oehnliches...Vbíháme směrem ke Karlovu mostu, běžím se skupinou tří veselých chlapíků. Ptají se mě odkud jsem, trochu těžce jim odpovídám, začínám cítit únavu nohou. Nevidím však, kolik jsme uběhli a říkám si vydrž. Ti kluci jsou milý , vtipkují a povzbuzují ty, kteří se zastavují. Za Karlovým mostem směrem k Mánesu už cítím krizi, vbíháme dolů k Vltavě po nábřeží. Tady někde vidím Jindřicha a Lucii, předbíhají mě. Říkám si, že máme dobré vedení školy. Míjíme poslední občerstvovací stanici a já hledám jonťák, ale nabízejí pouze vodu. Napiju se, liju si jí opět za triko a běžím. Míjím záchranáře zdravotníky a říkám si, ještě tu chvíli postůjte. Očekávám krizi. Ta přichází, když vidím kopec z nábřeží zpět na chodník,
směrem do Podolí. Říkám si, ty vole, nekoukej se tam, upři pohled na nohy a to dáš. Přede mnou další zoufalci, funí, někdo se už zastavuje a jde. Musím vydržet. Vběhnem na silnici směrem od Palackého náměstí do Podolí. Málokdo má rychlé tempo, všichni se drží zuby nehty. Střídavě se předbíháme a zas polevujem.
Ještě 2 km. Nějaký mužský vedle mě vtipkuje, ještě poběžíme 3x a dáme maraton. Poslední kilometr. Kurva, kde je ta cílová brána. Očekávám burcování těla a snahu zrychlit. Ale nejde to, nemám sílu, budu ráda, že doběhnu. Je to fuška, bolí mě stehna, můj styl se podobá poslednímu běhu života a už vidím tu bránu a potkávám tváří v tvář borce, kteří už odcházejí ze závodiště. A já teprve na trati. V cílové rovince jsem šťastná...Cítím se jak dvacítka. Za chvílí však cítím tělo, jsem totálně vyčerpaná, muž mi podává bundu a je mi zima. Hřeje mě však krásný pocit, že patřím mezi lidi, kteří zkouší překonat sami sebe. Příští rok ho překonáme spolu! Vaše G.

TPL_BEEZ2_ADDITIONAL_INFORMATION